BOOTCAMP NA VLASTNÍ KŮŽI

Je neděle večer. Svaly na stehnech mě pořád bolí tak, že mám nejen problém vyjít schody domů do druhého patra, ale dělá mi potíže  i sednout si na židli.. Poslední ranní trénink s nekompromisním trenérem byl přitom v pátek.

Bootcamp vznikl jako přijímací tábor armády Spojených států , kterým museli projí všichni budoucí mariňáci. Vy se ale vojenského režimu a buzerace bát nemusíte – české bootcampy mají s těmi americkými společné ranní vstávání  / začíná se krátce po šesté / , pravidelnost cvičení  /třikrát týdně/ a trenéra. Řvát na vás nikdo nebude a už vůbec ne, když opravdu budete unavení. Tolik oficiální informace od organizátorů. Jak to vypadá ve skutečnosti?

Přihlásit se na první pardubický bootcamp mi přišlo jako dobrý nápad. Zkusím něco nového, zjistím, jak jsem na tom s fyzičkou , zhubnu pár kilo a potkám nové lidi. Nadšení mi vydrželo přesně do chvíle, kdy můj budík zazvonil v 5:30. Což rozhodně nebývá doba, kdy jsem ochotná vylézt z postele, natož se jakkoli hýbat. Nakonec jsem ale z postele vylezla.

Sraz 6:15 u ČEZ Arény jsem stihla v pohodě, protože jsem prozíravě vynechala líčením, česání i snídani. Trenéra přehlédnout nešlo. Česání vynechal taky, ale na rozdíl ode mě proto, že neměl co česat. Další poznávací znamení - vypracované svaly, černé brýle a černé triko s nápisem Trenér. „Já jsem Míra“,  představil se a vydal první povel: „ Poklusem do parku“.

Běhat chodím, takže jsem zůstala v klidu. Bohužel jen do chvíle, než mi došlo, že můj klus má výrazně jinou rychlost než klus Mirka. Zachránilo mě, že hned v parku byla rozcvička, během které se mi nějak podařilo chytit dech a zvládla jsem i pár kmitů, hmitů, předklonů a úklonů.

Sotva jsem se vzpamatovala, zavelel Míra opět poklusem klus a já poslušně dusala ranním opuštěným parkem pomalu se mi zlepšovala nálada. Ptáci zpívali, ranní vzduch byl čerstvý, na trávě se třpytila rosa….“A teď Kačáky!!!“ zařval do mého romantického rozjímání trenér a já poprvé vyhrkla: „Cože?“ Takže jestli to nevíte, tak kačák je rychlá chůze ve velmi hlubokém dřepu . Schválně si to zkuste, je to fakt legrace. Po patnácti metrech kačáků jsem toho měla tak akorát dost, rozhodně jsem proto nečekala další vtipný povel : „A jedeme Žabáky!“ Jasně, žabáky znám ze školy, člověk prostě skáče ze dřepu vpřed jako žába. Problém byl v tom, že já nejsem žába, ale žena ve věku, kdy vám žabáky i kačáky každý doktor zakáže dřív, než vůbec otevře vaši zdravotní dokumentaci.

Ve chvíli, kdy jsem se nadechovala, abych tohle všechno Mírovi srozumitelně vysvětlila, přišel další zajímavý pokyn – „ A teď běžíme pozadu!“

To si mi kupodivu líbilo, aspoň jsem zapojila jiné svaly než stehenní, které dostaly při kachní a žabí chůzi zabrat. Zvládla jsem bravurně i běh stranou, předkopávání, zakopávání a nejrůznější mávání rukama. Což, jak jsem posléze pochopila, nebyla tak úplně součást tréninku, ale regulérní obrana proti útočícím komárům.

Když jsme takto oběhli celý zámek a ocitli se opět uprostřed parku,Mírovi zasvítily oči – spatřil lavičky letního kina, což byla skvělá příležitost k několika dalším tělocvičným aktivitám. Nejdřív jsme skákali ze strany na stranu snožmo. Po šestém přeskoku jsem začala podvádět – oběma nohama najednou prostě ze strany na stranu nepřeskočím.Nakonec jsem poměrně zajímavými přískoky trať tam i zpátky zvládla a začala jsem být na svou kondici fakt hrdá – už je za námi 20 minut a já pořád žiju!!!!

„ A teď si dáme pár sprintů!“ rozhodl se Mirek a já podruhé nevěřícně hlesla: „Cože????“ Sprinty jsem naposledy běhala před pětadvaceti lety a deseti kily  a neměla jsem v úmyslu to měnit. Jenže teď mi nic jiného nezbývalo.

To, co jsem následujících 10 minut předváděla, rozhodně sprint nebyl, mně to ale stačilo k tomu, abych sotva popadala dech a začala mírně podklesávat v kolenou. Po posledním sprintu jsem se nezhroutila jen proto, že kolem zrovna projížděl kropicí vůz technických služeb a vodní sprcha mě trochu probrala. Úplně mě pak probrala další série pokynů: „Dvacet dřepů s výskokem, dvacet kliků, dvacet výskoků na lavičku a hejhejte se, nebo mě ty komáři sežerou“.  Následovaly výpady, opičí běh a sklapovačky a pak konečně protažení a klus do šatny. Až tam jsem ocenila výsledek – úplně propocené triko, mokré vlasy, rudý obličej a rozklepané nohy. Ale uvnitř kupodivu skvělý pocit, nával endorfinů a chuť pokračovat.

Každý trénink mě překvapil něčím novým a své oblíbené „Cože???“ jsem  řekla ještě několikrát. Třeba když jsme dělali trakaře, po kterých jsem následující den nemohla zvednout ruce pomalu ani do předpažení. Taky při běhu, kdy Mirek střídavě velel : „Dřep!“ „Klik!“ „Pět dřepů s výskokem a hned deset kliků!“ Nebo když  v parku objevil schody. Viděli jste film Rocky Balboa? Tak asi tak nějak to vypadalo.

Hodně velké Cože?? si vysloužily vodou  zpola naplněné plastové láhve – jeden trénink jsem celý absolvovala s nimi a utvrdila se v názoru, že plast je velice škodlivý materiál. Když jsem málem upadla po asi desátém stometrovém sprintu v každé ruce s jednou láhví a následných deseti dřepech s výskokem, měla jsem toho opravdu  dost. „ Hele, já už fakt nemůžu“ ,zakňourala jsem. Trenér jen suše pronesl :“Když můžeš mluvit, tak ještě můžeš“. Což mě vytočilo natolik, že mi  stoupl v krvi adrenalin a já opět mohla vyrazit na závěrečné kolečko kolem zámku. Běželi jsme Mírovým tempem, já chytala dech a on mi mezitím vyprávěl, jak viděl v Chrudimi trénovat parašutisty, kteří běhali do prudkého kopce a přitom nosili jeden druhého na zádech. „ Tak jsem přemýšlel, kde je tady v Pardubicích nějaký pěkný kopec“ , uzavřel své povídání. „COŽE?!?!?“ zařvala jsem z posledních sil a nekompromisně jsem se zastavila. „Připadám ti snad jako nějakej paragán???“ Klidně se na mě podíval, zamyslel se a řekl : „Vsadím se, že do konce bootcampu z tebe paragána udělám!“